Přijmout druhé neznamená odpustit jim..

13. ledna 2009 v 13:31 | Použitá literatura: Lewis B. Smedes Odpusť a zapomeň |  Články lidských (ne)moudrostí
Lidé k nám přicházejí s množstvím nepřijatelných vlastností, ale přesto je přijímáme jako své přátele. Za křovím nepěkných rysů vidíme hezké lidi. Přijímáme je kvůli tomu, kým pro nás jsou nebo mohou být - navzdory tomu, přes co se při tom musíme přenést. Přijmout člověka může v mnohém vypadat jako opuštěním, ale přesto nejde o totéž. Rozdíl mezi přijetím a odpuštěním je velice prostý. Lidi přijímáme proto, že jsou pro nás dobrými lidmi. Odpouštíme jim špatné věci, které nám způsobili. Lidi přijímáme kvůli dobru, jímž pro nás jsou, a odpouštíme jim to špatné, co nám udělali.
Tento rozdíl se nám ozřejmí, když se podíváme na tři způsoby jak lidi přijímáme. Za prvé existuje společenské přijetí, za druhé profesionální přijetí a za třetí, což je nejtěžší, osobní přijetí.
Společensky lidi přijímáme, když jim umožníme přístup do našeho společenského okruhu. Některé jejich zvyky pro nás mohou být zvláštní a nepříjemné. Jejich životní styl nám může ležet v žaludku. Jejich způsoby se nám vůbec nemusí líbit. Nicméně je přijímáme, ne nutně jako lidi, o něž stojíme jako o přátele, ale jako lidi, o nichž se domníváme, že si zaslouží důstojné místo v naší skupině. Přijímáme je společensky, protože jsou k tomu společensky způsobilí. Nemusíme jim nic odpouštět, ničím nám nespravedlivě neublížili. Prostě je ve své skupině přijímáme, i když nám osobně se na nich nemusí líbit řada věcí.
Profesně lidi přijímáme proto, že toto přijetí je nezbytné k tomu, abychom jim mohli pomoci. Opravdu šikovnými "přijímači lidí" jsou naši přátelští terapeuti. Můžeme před nimi vylít své srdce, aniž bychom se museli obávat, že nás odmítnou. "Hmm, tak vy byste nejraději střelil tchýni do hlavy. To je zajímavé. Ach, chtěl byste se vyspat se svou švagrovou? Ano, samozřejmě, chápu. Ne, vůbec si nemyslím, že to je hrozné. Vy ano?"
Naši velkorysí poradci přecházejí všechny naše výstřednosti, přehlížejí naše podivné sklony a jednají s námi s bezpodmínečnou úctou. Vzbuzují v nás pocit přijetí a bezpečí. To však není odpuštění. Za prvé jsme jim neublížili. Odpustit by nám potřebovali, kdybychom se snažili svést jejich životního partnera nebo kdybychom jim chraň Bůh, odmítli zaplatit. V profesním vztahu nás však přijímají "navzdory" našim neurózám a toto přijetí si nepletou s odpuštěním. Tolik tedy o metodě přijímání lidí z profesních důvodů.
Osobně lidi přijímáme jako přátele nebo milované bytosti proto, že nám jsou velice drazí, navzdory mnoha věcem, bez nichž bychom se u nich raději obešli. Žena přijímá svého manžela navzdory jeho podivné potřebě po jedné či dvou sklenkách vyprávět ve společnosti sprosté vtipy. On musí přijímat její nutkání dohlížet na něj jako kvočna, aby toho nevypil nebo nesnědl přespříliš a by se na veřejnosti nedloubal v nose.
Žádné manželství by dlouho nevydrželo, žádné přátelství by nepřežilo, žádná rodina by se nevydržela, kdybychom druhé nepovažovali za hodné našeho přijetí, přes jejich všemožné ztřeštěnosti a výstřednosti. Lidi, které milujeme, přijímáme nepochybně zčásti proto, že k nim pociťujeme určitý závazek, ale při bližší úvaze také proto, že tolerování jejich pokroucených návyků je slušnou výměnou za to dobré, co vnášejí do našeho života.
Když někomu odpouštíme, nestačí přehlížet nějakou vadu kvůli kráse, která se za ní skrývá. Žena, která odpouští svému milému vyzrazení jejího tajemství, ví, že když mu odpustí, udělá něco výrazně jiného, než když ho přijímá, přestože mu páchne z úst.
Pro úžasný okamžik, kdy osvobozujeme člověka, který zasadil hlubokou ránu do našeho života, existuje jediné správné slovo. Tím správným slovem pro tento okamžik není přijetí, nýbrž odpuštění.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.