Život ve dvou

13. ledna 2009 v 13:18 | Použitá literatura: Salomé Jacques: Mluv se mnou, mám ti co říct |  Články lidských (ne)moudrostí
Neříká snad rozvedený nebo vdovec, že "začne nový život", jako by život bez partnera nebyl životem?
Taková idealizace života ve dvou vede k řadě zklamání, protože realita společného života nikdy nenaplní, o čem jsme snili před setkáním i po něm.
Štěstí je stav pomíjivý i stálý. Bývá tak pomíjivé - když nás potká, prožijeme je tak rychle, že si to někdy ani neuvědomíme. Bývá i stálé, neboť v potenciálním stavu se vyskytuje všude kolem nás jako kyslík ve vzduchu.
Pohádky, které po celé řadě útrap a zkoušek "dobře dopadnou", končí obvykle svatbou, ale nikdy se v nich nemluví o tom, co bylo dál. I když někdy to, "co bylo dál", naznačují prožitky kladných a záporných postav, které v pohádce vystupují.
Od životního svazku, který bývá prezentován jako zdroj štěstí a nalezení nové identity, se očekává zdar, rozkvět i smysl života. Může v něm dojít k citovému vyrovnání, může přinášet úlevu ve strastech a přispět k osobní rovnováze. V takovém světle se partnerský svazek jeví jako kompenzační odpověď.
Takové očekávání štěstí se zakládá na touze po naplnění, která však neodpovídá životní realitě.
Jen málokdo může tvrdit, že manželství svých rodičů pokládá za ideální způsob soužití. Některé páry si dokonce slibují, že "budou žít jinak, než oni".
Mnozí partneři se nyní snaží zaujmout jasnozřivější stanovisko (jakási prevence rizika) - pro ně bude život ve dvou pokusem o společnou cestu, o ubírání se týmž směrem a o vytvoření vztahu, v němž se dělíme o každodenní chléb. Znamená to také sdílení radostí a žalostí, úspěchů a rizik, a to trvale a podle určitých pravidel.
Na počátku se partnerský svazek jeví jako místo, kde jeden i druhý dává a bere, jako intimní prostor napomáhající růstu, poskytující bezpečí a vzájemné uspokojení. Taková představa se obecně považuje za přínosnou pro oba partnery. Dominantním rysem je přínos "něco navíc", které vznikne součtem možností obou dvou. "Mám něco navíc", "už nejen ten, co jsem býval".
Očekávání souvisí jak s hledáním podobností (spřízněné duše), tak s hledáním odlišností - chci mít muže nebo ženu, někoho, kdo není jako já. "Očekávám od tebe to, co sám nemám."
Někdy to ten druhý také nemá, například není-li on dost mužem a ona dost ženou…
Každý z partnerů riskuje, že očekává nesplnitelné a doufá v nemožné.
Z nevyjádřeného očekávání vznikají v komunikaci četná zklamání. "Nejsi takový, za jakého jsem tě považovala."
Počáteční období ve vývoji vztahu - období setkání - je rychle vystřídáno časem odlišování nebo velmi těžkým přijímáním odlišností. Musíme pochopit jeden druhého, abychom objevili, že jsme jiní.
Po době setkání a seznámení brzy nastává doba trvání.
Po době plné zážitků, improvizace a tvořivosti přichází doba šedivých stereotypů.
V době trvání bychom však měli stále nacházet dobu setkávání.
Pro mě bude partnerský vztah především vztahem naděje, založeným na vzájemných i nenaplněných očekáváních. Má-li se svazek udržet při životě, je nutný alespoň minimální práh uspokojení.
Po setkání, prvotním sdílení a vytvoření svazku závisí růst partnerského vztahu na míře uspokojení, jehož se jednomu od druhého dostane. Záleží i na uznání a na naplnění toho, co každý z nich považuje za své základní potřeby.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.